"Celorepubliková energetická osvěta"

/REAKCE NA ČLÁNEK/ Nejdražší selhání státu? Zpožděný zásah proti solárnímu boomu.

/REAKCE NA ČLÁNEK/ Nejdražší selhání státu? Zpožděný zásah proti solárnímu boomu.

/REAKCE NA ČLÁNEK/ Nejdražší selhání státu? Zpožděný zásah proti solárnímu boomu.

Nejdražší selhání státu? Zpožděný zásah proti solárnímu boomu, privatizace firem pod cenou i rozdávání bankovních licencí

Původní znění článku (jeho část o solárním boomu) na www.euro.cz: 

Pokrok, který se od listopadu 1989 v Česku odehrál, je natolik úžasný, že můžeme hovořit o ekonomickém a civilizačním skoku vpřed. Jenže i toto úspěšné období lemuje řada chyb a selhání, při kterých stát – potažmo my všichni – přišel o stovky miliard korun. Týdeník Euro se tudíž zaměřil na nejdražší pochybení, kterých se politici a státní úředníci za téměř tři desetiletí dopustili.

Svým rozsahem jsou výjimečné tři kauzy, které jsou navíc charakteristické pro dobu, v níž se odehrály. Před deseti lety to byl opožděný zásah proti solárnímu boomu, před patnácti a více roky zpackané privatizace těžebních a průmyslových podniků. Divoká 90. léta minulého století už budou navždy spojena s tunelováním bank a privatizačních fondů za nečinného přihlížení vlády a zpočátku i České národní banky.

Aspoň ve stručnosti si připomeňme další selhání, týkající se například daňových úniků u pohonných hmot, deblokace ruského dluhu či prohrané arbitráže s americkou CME. Mnohé z těchto kauz mají jedno společné. Nestál za nimi zlý úmysl či přímo korupce, ale hlavně povrchní a lehkovážný přístup tehdejších politiků a úředníků. Zbývá jen naděje, že i oni se chybami učí.

Příběh solárního šílenství

Zcela zbytečně zaplatíme z našich kapes až 360 miliard korun. Přitom stačilo tak málo. Pomohl by jeden malý zásah do zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie, aby stát nemusel dotovat drahé solární elektrárny, jež vyrostly na českém území během živelného rozmachu v roce 2010. Úřednická vláda vedená Janem Fischerem i celá politická scéna se před deseti lety dopustila nejdražšího omylu v novodobé české historii.

Hlavně vinou solárních elektráren z let boomu totiž vícenáklady na financování obnovitelných zdrojů vycházejí na 44 miliard korun ročně, z toho 18 miliard platíme přímo v účtech za spotřebovanou elektřinu. Zbývajících 26 miliard ročně hradí státní rozpočet, tedy fakticky my všichni z odvedených daní. Rozvoji zelené energetiky bychom se nevyhnuli, ale nemuseli jsme zvolit právě to nejdražší řešení.

Kde se stala chyba? Již na jaře roku 2009 bylo všem informovaným lidem jasné, že se chystá výstavba příliš mnoha solárních elektráren a že se tento fotovoltaický boom silně prodraží. Stát totiž v té době investorům garantoval cenu téměř 13 korun za každou vyrobenou kilowatthodinu. Šlo o desetinásobek tržní ceny elektřiny. Mezi prvními před problémem varovalo tehdejší vedení Energetického regulačního úřadu; jenže politici neposlouchali příliš dobře.

Bývalý premiér Mirek Topolánek (ODS) se později hájil, že zasáhnout chtěl. Jenže mu to zmařila opozice, která spolu se stranickými odpadlíky vyslovila vládě v březnu 2009 nedůvěru. Poté nastoupila úřednická vláda vedená šéfem Českého statistického úřadu Janem Fischerem. Ta nakonec zasáhla, avšak pozdě.

Prolobbované zpoždění

Ministerstvo průmyslu a obchodu, které v té době vedl generální ředitel společnosti ČEPS Vladimír Tošovský, v srpnu 2009 oznámilo, že chystá novelu zákona, jež by umožnila rychlejší pokles výkupních cen než o zákonem povolených pět procent za rok. „Snahou ministerstva je, aby novela zákona byla účinná už od 1. ledna příštího roku,“ uvedl tehdy úřad v tiskovém prohlášení.

Jenže svůj slib nedodržel. Ministerstvo vyprodukovalo návrh novely, která otevřela cestu k výraznějšímu snížení výkupní ceny elektřiny z fotovoltaiky až od ledna roku 2011. „Současný režim podpory pro všechny běžící projekty se v roce 2010 nemění,“ přiznal tehdy ministr Tošovský.

Podle pamětníků tehdy ministerstvo podlehlo tlaku zájmových skupin, které nechtěly přijít o milionové zisky. Po oznámení ročního posunu vypuklo pravé solární šílenství. Fotovoltaické panely díky rozmachu výroby v Číně prudce zlevnily, zatímco výkupní cena vyrobené elektřiny zůstávala na zbytečně vysoké úrovni. Návratnost investice klesla k sedmi rokům, stát přitom garantoval výhodné výkupní ceny po dobu dvaceti let. Během krátké doby začal chystat projekt solární elektrárny snad každý, kdo měl volně k dispozici peníze. Stovky firem po celý rok 2010 ve stachanovském tempu pracovaly na včasném dokončení fotovoltaických projektů. Další s nimi začali kšeftovat.

Právě od těchto překupníků odkoupil ČEZ čtyři yuobrovské projekty o celkovém výkonu přes sto megawattů. Ve všech případech byl prodávajícím či dodavatelem stav by subjekt s neprůhlednou vlastnickou strukturou. Za podivný lze označit i postup tehdejších poslanců, kteří se schvalováním novely ani trochu nepospíchali. Někteří (jako například Oldřich Vojíř z ODS) naopak přicházeli s návrhy, jež by ve výsledku rozsah solárního boomu ještě zvětšily. Poslanecká sněmovna vládní návrh novely schválila až v březnu 2010. Pozdní reakce na solární boom představuje zdaleka nejdražší selhání české politické reprezentace.

Absence prozíravosti

Co se týká utracených peněz, podle propočtu týdeníku Euro vyjde podpora fotovoltaických elektráren o výkonu 1300 megawattů, jež vyrostly během roku 2010, na 390 miliard korun. V čísle je zahrnuto každoroční navyšování ceny o dvě procenta, naopak je odečtena solární daň, která tyto výdaje aspoň částečně koriguje. Představme si, že by naši politici měli před deseti lety více odpovědnosti a prozíravosti. Kdyby prošel záměr Energetického regulačního úřadu snížit výkupní cenu již od ledna 2010, a to zhruba na polovinu, zaplatili bychom během let 2011 až 2030 „pouze“ 200 miliard korun. Zbývajících 190 miliard bylo možné ušetřit. Navíc by stát nemusel zavádět solární daň a vyhnul by se soudním sporům a arbitrážím. V Německu, Španělsku i dalších státech prošlo razantní snížení výkupní ceny téměř ze dne na den bez větších problémů.

A teď si udělejme představu, co by nastalo, kdyby politici na počátku roku 2010 solární boom zastavili a počkali na pokles ceny panelů a dalších technologií. Dnes se totiž ve střední Evropě stavějí fotovoltaické elektrárny ve velkém při nákladech okolo 2,5 koruny za vyrobenou kilowatthodinu, což je už jen necelý dvojnásobek tržní ceny. Pokud bychom solární rozmach odsunuli o pět či více let, zmíněných 1300 megawattů výkonu by vyžadovalo finanční podporu ve výši zhruba 30 miliard korun – v součtu za dvacet let provozu. Celý obor zelené energetiky byl tehdejším selháním politiků poškozen.

Fotovoltaika se na řadu let stala v Česku téměř sprostým slovem a synonymem pro podvod. Nadávání na „solární barony“ přineslo laciné politické body prezidentu Miloši Zemanovi a dalším populistům. Selhání před deseti lety blokuje rozvoj fotovoltaiky dodnes.

Celý článek najdete zde: https://www.euro.cz/archiv/po-stopach-zmizelych-miliard-1461395 

 

Naše rekace na článek od Davida Tramby:

Elektřina zdražila o 800 procent. Soláry za to ale nemůžou

Cena elektřiny pro domácnosti se za posledních 30 let zvýšila o zhruba o 800 procent. Z 50 haléřů na více než čtyři koruny za kilowatthodinu bez DPH. Mylně se tvrdí, že je to kvůli solárnímu boomu a vysokým cenám energie z fotovoltaiky.

Pokud se ale podíváme na skladbu ceny, zjistíme, že poplatek na podporu obnovitelných zdrojů se na celkové ceně podílí jen 16 procenty. Daleko větší váhu, kolem 46 procent má cena silové elektřiny, kterou si určují samy energetické firmy podle vývoje velkoobchodní ceny na trhu. Z regulované složky celkovou platbu výrazně ovlivňuje poplatek za přenos a distribuci.

Drastické a nezákonné zvyšování ceny elektřiny v letech 2004 až 2011 u elektrické energie překonává solární boom roku 2010 o 600 procent. Hledání viníka u fotovoltaických elektráren je odvádění pozornosti právě od tohoto zdražení. To se odehrálo bez sebemenšího důvod. Spotřeba elektřiny v ČR byla konstantní, vůbec nerostla.

Těžko lze přitom stanovit přesný údaj růstu ceny elektřiny. Jednak kvůli složité skladbě tarifu na více než deset položek, ale i kvůli velkému množství různých tarifů u jednotlivých distributorů.

Výpočet ceny elektřiny se stal cíleně nepřehledným. Cena za jednu kWh se stala konglomerátem více než deseti položek, kterým téměř nikdo nerozumí.

Soláry přišly až po zdražení

Příspěvek na obnovitelné zdroje se navíc do ceny začal počítat až po roce 2010 a vůbec se tedy nepodílel na drastickém zvýšení ceny elektřiny po roce 2004. V době kdy spotřeba elektřiny nijak nerostla, se její cena zvýšila o více než 200 procent.

Dopad tohoto bezprecedentního zdražení byl přitom o 600 procent vyšší než vliv tzv. solárního boomu z roku 2010, kdy došlo ke skokovému navýšení fotovoltaických zdrojů kvůli narychlo přichystanému skokovému snížení výkupní ceny solární elektřiny.

Zdražení se „hodilo“ na solárníky

Některá média, například týdeník Euro, tvrdí, že solární boom byl největší hospodářský omyl po roce 1989. Měla by se ale stejnou optikou podívat na skutečného viníka prudkého bezprecedentního zdražení elektřiny, které spotřebitele stojí několikanásobně více, než dotace na ekologickou energii.  Tak či onak, tím viníkem rozhodně nejsou solárníci. Na ty se zdražování pouze elegantně „hodilo“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Máte pár minut?

Podívejte se

Archivy

Sledujte nás