"Celorepubliková energetická osvěta"

Kdo je v ČR největším solárním baronem? Část #1

Kdo je v ČR největším solárním baronem? Část #1

Kdo je v ČR největším solárním baronem? Část #1

Když v roce 2005 vláda premiéra Špidly prosadila zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, asi většina jejich členů netušila, že by tím mohla položit základ solárního boomu v roce 2010. Zákon měl zajistit, aby Česká republika dosáhla 8% podílu výroby tzv. “zelené elektřiny”, na celkové hrubé spotřebě elektřiny v České republice v roce 2010 a tím byl splněn závazek ČR dle směrnice EU z roku 2001. Problém nezájmu investorů investovat do neekonomických obnovitelných zdrojů, tj. bez rozumné doby návratnosti investice, zákon vyřešil formou dotování těchto zdrojů. Zákon zaručil investorům solárních elektráren návratnost investice, ale i přiměřený zisk tím, že provozovatelé soustav distribuce a přenosu jsou povinni 15 let přednostně vykupovat solární elektřinu za podstatně vyšší, dotovanou cenu.

V rozporu s tímto ustanovením zákona roku 2008 tehdejší vedení Energetického regulačního úřadu (ERÚ), jehož členové nyní opět řídí ERÚ, prodloužilo vyhláškou dobu čerpání garantované dotované výkupní ceny z 15 let na 20 let. Tato změna zákona č. 180/2005 Sb. formou vyhlášky ERÚ č. 475/2005 Sb. je typicky českou specialitou, v právních státech se zpravidla nevyskytující. Opakovaným porušováním zákona ze strany vedení ERÚ vznikla celková škoda nejméně 161 miliard Kč a tím každému občanovi vznikla škoda více než 16 tis. Kč, kterou občané mj. splácí ve fakturách za elektřinu a to konkrétně poplatkem 599,- Kč/1MWh vč. DPH. Porušení zákona bylo nejprve na základě oznámení pana ministra Čunka a následně i oznámení paní předsedkyně ERÚ Vitáskové, již v roce 2013 opakovaně prověřováno a odkládáno Policií a stížnosti byly opakovaně zamítány státním zastupitelstvím. V roce 2015 bylo toto porušení zákona vedením ERÚ v letech 2007-2008 definitivně oficiálně potvrzeno Ministerstvem průmyslu a obchodu a to písemným oznámením všem poslancům Parlamentu ČR, ale praví viníci nebyli dodnes ani stíháni, natož potrestáni.

Když v roce 2009 v Číně vzniklo díky poptávce po panelech několik set výrobců solárních panelů, začala výrazně klesat cena panelů. Cena stavby solární elektrárny tím klesla z cca 130 milionů Kč/1MWp instalovaného výkonu v roce 2009 na cca 90 milionů Kč/1MWp instalovaného výkonu na počátku roku 2011. Významným 5-ti letým prodloužením doby vyplácení garantovaných výkupních cen, které byly více než cca 13x vyšší než skutečná tržní cena elektřiny, a cca 30% snížením ceny investice se v roce 2010 právě solární elektrárny, když stále ještě trvala velká finanční krize, staly ideální investiční příležitostí.

Tím byl spuštěn obrovský boom solárních elektráren v roce 2010, do staveb solárních elektráren se pustili nejen finanční investoři a spekulanti, ale i velké společnosti i další zaměstnavatelé, kteří se pouze snažili v době stále probíhající krize udržet v pracovním poměru své dlouholeté zaměstnance, než skončí krize. Velmi rozdílný byl proto i přístup investorů k umístění solárních elektráren. Ti, kteří měli solární elektrárny jako čistý bussines, je umísťovali kdekoliv, i na úrodnou černozem. Národohospodáři s citem pro životní prostředí je naopak umisťovali v brownfieldech a na střechách.

Stát měl jediný cíl, dosáhnout 8% podílu výroby z obnovitelných zdrojů na celkové hrubé spotřebě elektřiny v České republice v roce 2010 dle zákona č. 180/2000 Sb. a nevytvořil žádné další technicko-organizační předpoklady. Ostatně nebylo toho třeba, protože stát si již v roce 2001 zřídil nezávislý ERÚ, aby řešil všechny regulatorní a legislativní záležitosti v energetice, zejména formou vyhlášek a cenových rozhodnutí. ERÚ v podstatě držel bianco šek na všechna řešení solárního boomu – připojování, umístění, technické řešení, licencování. Vedení ERÚ zjevně očekávalo, že pouze připravení a zasvěcení se pustí do staveb solárních elektráren, a proto nepřijalo žádná technická ani organizační opatření. Již v průběhu roku 2010 se však ukázalo, že změny ekonomických parametrů solárních elektráren jsou tak extrémně výhodné, že spustily doslova lavinu výstavby solárních elektráren, kde tím nejmenším problémem bylo zahlcení ERÚ, nepřipraveného řešit dopady zákona i vlastních vyhlášek a cenových rozhodnutí. Daleko větším problémem však bylo hrozící 20-ti leté zatížení celé české ekonomiky a všech českých občanů – spotřebitelů, díky nezákonnému prodloužení doby poskytování nesmyslně vysoké výkupní ceny stanovené ERÚ.

Dílčí opatření typu změny připojovací vyhlášky ERÚ nezafungovala na zpomalení solárního boomu, ale pouze poskytla větší moc těm, kdo rozhodovali o připojení solárních elektráren. V tomto okamžiku v 2. polovině roku 2010 zasáhl stát a “přinutil” nezávislý ERÚ vypracovat odhad ekonomických dopadů solárního boomu a následně i změnami cenových rozhodnutí násilně přerušit solární boom k datu 31. 12. 2010. Nekorektní postup státu (ERÚ) nyní již přiznávají i soudy, příkladem budiž rozsudek odvolacího soudu z roku 2018: „Dotované výkupní ceny byly do té míry přemrštěné, že stát v zájmu ochrany státního rozpočtu a ochrany koncových uživatelů sáhl k drastickému kroku a výkupní ceny elektřiny u zařízení uvedených do provozu po 31. 12. 2010 razantně snížil. Je nepochybné, že nepředvídatelné chování státu vůči investorům je nežádoucí.” a vyjádřil se i k cenám, které ERÚ stanovil ve svých cenových rozhodnutích: “…plýtvání státních prostředků v podobě nesmyslně vysokých výkupních cen elektrické energie.“ 

Asi nemá cenu zdůrazňovat, jak obrovský korupční potenciál se vytvořil nutností uzavřít smlouvy o připojení solárních elektráren na distribuční sítě a získat licenci v roce 2010. Svědecké výpovědi hovoří o tom, že kromě oficiálních statisícových poplatků za připojení dle smluv o připojení, musely být investory “dobrovolně” poskytovány další “poplatky” v řádech desítek milionů Kč u velkých mnohamegawatových solárních elektráren, což se však Policii nepodařilo prokázat. Z té doby je také vzpomínka pamětníka na nechtěně odposlechnutý telefonát: “Už jsi nechal připojit tu elektrárnu? Ne, ještě nemám tu dvacku na stole. Vole, to je Romanovo. Aha, tak sorry a musí to být připojený ještě dneska? Ne, stačí zítra.” Mediálně je asi veřejnosti spíše známa kauza z počátku roku 2011 s 1 milionovým úplatkem, kterou se podařilo nejen prokázat čistotu a neúplatnost celého systému, ale současně i upozornit “nespolupracující” investory. Situaci asi nejlépe ilustruje citace z rozsudku odvolacího soudu z roku 2014: “Soud prvního stupně zcela pominul výpověď svědka R. Oberta, svědek pracoval ve společnosti Transparenty International, když z výpovědi svědka bylo zjištěno, že v rozhovoru s ním svědek Krejcar uvedl, že svědek Peňáz má všechno nechat na policii, která to dokáže všechno líp vyprovokovat.”

 Z celého spektra dotovaných, tzv. obnovitelných, zdrojů (bioplynové stanice, solární elektrárny, větrné elektrárny, biomasa, malé vodní elektrárny, atd.) jsou patrně nejznámější solární elektrárny. Jejich výstavba byla doslova všude viditelná a již od roku 2011, kdy začalo první vyřizování účtů s neposlušnými poctivými investory (o tom se dočtete v části 2.), dostalo exemplární kriminalizování vybraných majitelů solárních elektráren neskutečně velký mediální prostor. Proto se tak rychle ujal termín “solární baroni” a to pro úplně všechny vlastníky solárních elektráren, bohužel i pro slušné a poctivé investory. Nyní však již i serioznější novináři začínají zjišťovat, kdo jsou, či kdo byli, opravdoví solární baroni. Příkladem budiž rozhovor v deníku E15 ze dne 3. 10. 2019:” Zhodnocení investice do elektrárny dosáhlo zhruba osmi procent za rok. “Vzhledem k dosaženému výnosu a držení elektrárny téměř deset let se nepovažuji za solárního barona, na rozdíl od těch, kteří elektrárny rychle postavili a rychle se značným ziskem odprodali,” sdělil Paukner deníku E15. Obří solární parky v době největšího boomu v roce 2010 kupovala od nejasných vlastníků například polostátní skupina ČEZ. Firmy vlastnící zmíněné zdroje totiž měly listinné akcie.”.

Česká republika “díky” solárním elektrárnám splnila závazné kritérium stanovené Evropskou unií, tj. dosáhla 8% podílu výroby tzv. “zelené elektřiny”, na celkové hrubé spotřebě elektřiny v České republice, v roce 2010. Otázku položenou v názvu článku proto nelze zodpovědět jednoznačně. Je však nesporné, že v každém případě vyhrál stát splněním kritéria. Stejně je nesporné, že se obohatily určité skupiny investorů, kteří jsou skutečnými “solárními barony”, a určité skupiny úředníků, a nikdo z nich nebyl ani obviněn. Co je ale nejsmutnější je to, že opět prohráli nejen občané – spotřebitelé, ale i ti slušní investoři, jak konstatoval pan ministr Havlíček v rozhovoru pro HN ze dne 16. 4. 2019: “Ostrouhali spotřebitelé, firmy i seriózní investoři,..

 

 

Ivan Noveský | Institut pro energetiku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Máte pár minut?

Podívejte se

Archivy

Sledujte nás